Muchomůrky patří k nejznámějším rodům hub v českých lesích, a to i přesto, že řada lidí si pod tímto jménem vybaví pouze červenou muchomůrku s bílými tečkami. Ve skutečnosti jde o početný rod s desítkami druhů, které se liší barvou klobouku, prstencem, pošvou i místem růstu. Právě neznalost těchto znaků vede k častým otravám, protože některé muchomůrky jsou smrtelně jedovaté, jiné jsou naopak ceněné jedlé houby.

Mezi nejběžnější druhy našich lesů patří muchomůrka zelená, muchomůrka panterová, muchomůrka červená a muchomůrka jízlivá. Muchomůrka zelená je nejnebezpečnější houbou střední Evropy, obsahuje smrtelné amatoxiny a její požití končívá selháním jater. Roste v listnatých i smíšených lesích od července do října a její zelenavý klobouk bez šupinek se snadno přehlédne. Naproti tomu muchomůrka červená je sice typicky jedovatá, ale otrava nebývá smrtelná, pokud se nepojí s alkoholem. Zajímavou skupinu tvoří i méně známé druhy, mezi něž patří muchomůrka citronová, kterou si lidé často pletou s jedlou muchomůrkou růžovou.

Záměny s jedlými houbami jsou největším rizikem právě u muchomůrky zelené. Mnozí houbaři ji zaměňují za pečárku polní, která má však růžové až hnědé lupeny a nikdy nemá pošvu. Další častou záměnou je muchomůrka růžová, jež je jedlá, ale mladé plodnice mohou připomínat právě muchomůrku zelenou. Rozdíl spočívá v barvě výtrusného prachu a v přítomnosti prstence. U muchomůrky jízlivé hrozí záměna s jedlou muchomůrkou šedivkou, která má však rýhovaný okraj klobouku a roste spíše v jehličnatých lesích.

Při sběru hub proto platí několik zásad. Nikdy nebereme plodnice, u kterých si nejsme stoprocentně jisti druhem. Vždy kontrolujeme celou houbu včetně báze třeně, kde se nachází pošva. Mladé plodnice muchomůrek jsou obzvláště zrádné, protože ještě nemají vyvinuté typické znaky. Pokud si nejste jisti, houbu raději nechte v lese a poraďte se s mykologem nebo zkušeným houbařem.